Už od doby, kdy jsem se naučil číst, jsem náruživý čtenář. Čtu jakýkoliv žánr, nedělala mi problémy ani povinná četba na ZŠ a gymnáziu. Postupem času jsem zjistil, že tato moje záliba má (stejně jako reálný život) své limity:
1. Mám problém zapamatovat si jména. Z toho vyplývá, že nejraději mám literaturu, kde vystupuje pokud možno co nejméně postav a ty jsou snadno k rozlišení – např. Číňan Li, černoch Brown, kráska Jennifer a tlusťoch Jack. Zmatek způsobí třeba to, když jména dvou postav začínají stejným písmenem (třeba Jack a John) .
2.U některých knih časem zapomenu, jaký měly děj. U jiných dokonce zapomenu u na to, že jsem je už četl – což má ovšem tu výhodu, že je můžu číst podruhé a stále jsem napnutý, jak to dopadne
3.Protože často si čtu před spaním, když znovu otevřu knížku, musím se vrátit o stránku nebo dvě zpátky. Mozek chystající se ke spánku totiž často už jenom nechá oči, aby sledovaly text, ale jeho obsah už nějak nedoputuje do správného centra.
V poslední době jsem přečetl tři knížky, které mě opravdu zaujaly. Společné mají to, že jsou pěkně tlusté (mezi 400 a 500 stránkami) a to, že dokáží vtáhnout do děje.
K Vánocům jsem dostal knihu švédského spisovatele Stiega Larssona „Muži, kteří nenávidí ženy“. Díval jsem se na název s rozpaky, protože jsem podle něj čekal nějaké psychodrama z mezilidských vztahů a zpytoval jsem svědomí, co se mi moje drahá polovička tímto dárkem snaží naznačit :-). Naštěstí se ukázalo, že se jedná o výborně napsaný thriller. Úvodní pasáž je sice trochu rozvláčná, seznamuje s prostředím a postavami. Těmi hlavními jsou investigativní ekonomický novinář Mikael Blomkvist a svérázná Lisbeth Salanderová, pohybující se v undergroundu a v hackerské komunitě. Potom se děj rozjíždí v několika liniích, z nichž je tou hlavní pátrání po před lety zmizelé příslušnici bohaté podnikatelské rodiny. Pátrání se nakonec změní v boj o holý život při odhalování sadistického sériového vraha.
Další knihou je volné pokračování předchozího románu „Dívka, která si hrála s ohněm“. Tentokrát je děj dynamický už od začátku s mnoha překvapujícími zvraty a točí se hlavně kolem zprvu nepochopitelného spiknutí, jehož cílem je Lisbeth. Děj neskončí právě nejlépe, čímž je otevřená cesta ke třetímu pokračování volné trilogie Milénium („Dívka, která šlápla do vosího hnízda“ ). Tento poslední díl mám slíbený k zapůjčení. Vzhledem k tomu, že autor se vydání třetího dílu nedožil, jedná se opravdu o definitivně poslední díl. Zároveň právě běží v kinech filmová verze prvního dílu a má velmi příznivé kritiky. Knihy mě zaujaly také tím, že jsem ve Švédsku strávil pracovně poměrně dost dlouhou dobu, takže jsem mohl porovnat své dojmy s prostředím předkládaným autorem.
Další knihou je román „Ztracený symbol“ od Dana Browna – ano, autora známé knihy „Šifra mistra Leonarda“. Obě knihy spojuje stejný hrdina - a také odhalování tajemství spojených s náboženstvím, zednářstvím a historickým věděním lidstva. Samozřejmě se zde vyskytuje hlavní padouch toužící ovládnout zednáři chráněné tajemství, do věci se vloží i CIA a mnoho dalších postav. Vše je prostoupeno mystickou až okultní atmosférou, luštěním různých šifer a odhalováním neuvěřitelných souvislostí. Jak autor píše v úvodu knihy, všechny vyskytující se reálie, informace a rituály jsou skutečné a je obdivuhodné, jak v tomto daném rámci dokáže rozehrát své spekulace. Závěr vyznívá trochu do ztracena a nalezení převratného objevu dávných tajemství se nedočkáme, jak už to tak v životě bývá..
Jako bonus přidám ještě informace o dalších knihách. Jde o historickou volnou sérii (myslím, že pentalogii) Bernarda Cornwella z dob vikingských výbojů do Británie. Četl jsem zatím pouze knihu „Píseň meče“, ale rád bych si časem přečetl i ostatní díly. Děj rozhodně není nezáživný a je dobře zasazený do historických reálií.
