O kuřácích a kouření

Vzhledem k diskuzi ohledně výběru nekuřácké restaurace pro sraz Mandriva Linuxu 2010 jsem se místo zaplevelování diskuzního fóra rozhodl napsat tento příspěvek na blog.

Jsem (a vždy jsem byl) nekuřák. Kuřáky jednak nechápu (protože mi není jasné, proč vlastně kouřit, když to nic nepřináší), a jednak je mi jich líto (protože vidím, jak jsou závislí na té své droze). Zároveň to cosi vypovídá o jejich povaze, protože většina kuřáků začíná kouřit pod vlivem okolí, aby byla „in“ a zapadla do party „těch správných kluků a holek“ – většinou v nevyrovnaném období puberty, kdy se to snad dá částečně pochopit. Předpokládám, že většina se tohoto zlozvyku chce později zbavit, ale neoplývá ani v dospělosti dostatečně pevnou vůlí, aby to dokázala. Proto jim nezbývá, než se před okolím obhajovat i za cenu argumentů, nad kterými zůstává rozum stát. Bohužel však kouření není soukromou věcí kuřáků, protože 99% z nich touto svou činností ovlivňují soukromí nás nekuřáků

O škodlivosti kouření jak pro samotné aktivní kuřáky, tak i pro nucené pasivní „kuřáky“ asi nemá cenu debatovat – výsledky výzkumů a řeč statistik může zpochybňovat už jen zoufalec.
I já někdy chodím do hospody, protože dám v určitých případech přednost společnosti lidí, se kterými si chci popovídat, před čistým vzduchem. Nechutným zápachem, který mě tam čeká (a pronásleduje i dlouhou dobu potom), jsem potom důkladně načichlý. Po takovém posezení je potřeba veškeré oblečení vyprat, osprchovat se a umýt vlasy, abych se zase cítil jako člověk. Často tedy raději do hospody nejdu, když si představím mračna dýmu, který mě tam čeká – obzvlášť v zimě, kdy se méně větrá. V létě jde naštěstí většinou posedět venku.

Nedávno jsme se cestou na hory stavovali v oblíbené restauraci, která je známá tím, že je „children friendly“ – je tam dětský koutek, dětské sedačky, dětské menu, vstřícný personál... ovšem není striktně nekuřácká. Takže v restauraci sedělo odhadem 30 dospělých a 10 dětí. Jediné (!) slečně u stolu s větší společností nebylo hloupé dojít si pro popelník a zasmradit celou restauraci, kde většina hostů v tu chvíli jedla. Ji nikdo neomezoval, ona omezovala několik desítek lidí. Tolik svoboda kuřáků v praxi. Pokud by nějaký stoupenec nikotinu argumentoval tím, že to nebyla nekuřácká restaurace, tak má pravdu. Ovšem nikde tam nebylo napsáno, že se nesmí močit na zem, a přesto to nikdo nedělal... prostě občas stačí dodržovat základní principy slušnosti a ohleduplnosti.

Co se týká v diskuzi zmiňovaného autostopu. Dřív jsem také často stopoval a opravdu jsem nikdy nepožádal, abych si mohl vystoupit, i když byl řidič kuřák a auto řádně „vyuzené“. Dnes je mnoho kuřáků, kteří nekouří ve vlastním autě ani bytě, protože vědí, že se potom zápachu nemohou zbavit. Když se nyní snažím svůj dluh z minulosti splatit a beru stopaře, tak je mi opravdu nepříjemné, pokud je z nich cítit kouř. Nikdy jsem nepožádal takového člověka, aby vystoupil, protože bych to považoval za neslušné. Když ale někdo stopuje častěji na stejném místě a vím z minulosti, že by mi vnesl do auta spoustu tabákového zápachu, tak ho prostě nesvezu.

Nedokážu si představit, že bych se mohl líbat s kuřačkou – pocity jsou zhruba stejné, jako kdybych olízl popelník. Tento problém už mám vyřešený tím, že jsem se oženil s nekuřačkou...

Takže abych udělal závěr. Kuřáci mi nevadí, pokud mě neobtěžují. Svoboda jednoho totiž končí tam, kde začíná svoboda druhého (to není z mojí hlavy, to napsal někdo daleko moudřejší). Já jim neberu jejich zlozvyk, ačkoliv ho vůbec nechápu, a oni se musí smířit s tím, že jsou při společenském kontaktu se mnou prostě hendikepováni (vlastní vinou)...