SmartQ V5-II - porovnání Android 2.1 vs. Ubuntu 9.10 LXDE

V mojí dosavadní praxi jsem se trochu do hloubky (rozuměj uživatelsky) seznámil s několika operačními systémy – jednak od Microsoftu (Dos 6.2, Windows 3.1, 95, 98 a XP), jednak postavených na jádře Linuxu (Mandriva Linux verze 2007.0 až po 2010.1, SLAX, OpenSUSE). Ze zvědavosti nebo při různých záchranných pracích jsem lehce nakoukl pod pokličku i Ubuntu, FreeBSD, OpenSolaris, Windows Vista, Windows7 atd. S touto výchozí pozicí jsem se začal seznamovat s obsluhou kapesního počítače SmartQ V5-II. Nabízí Android 2.1 a Ubuntu 9.10 LXDE v dualbootu.

Android 2.1

Nejdřív ve mně tento systém budil rozpaky, protože se nejvíc liší od všeho, co jsem dříve používal. Časem jsem mu však začal přicházet na chuť. Je totiž přesně uzpůsobený k ovládání právě takovýchto zařízení malého formátu s dotykovou obrazovkou. Na ovládání pomocí ikon a nabídek na displayi se dá rychle zvyknout, bez problémů to jde i prsty bez použití stylusu. Stěžejní je funkce tří HW tlačítek na horní straně přístroje. Levé má funkci návratu o krok zpět, prostřední vyvolává menu, pravé při krátkém stisku zobrazuje plochu a při dlouhém nabízí přepínač šesti naposledy použitých aplikací. Trochu mi chybí možnost vyvolat skok zpět i pomocí dotykového displaye. Je to totiž jedna z nejpoužívanějších funkcí a nutnost používat HW tlačítko nutí uživatele držet přístroj vlastně jediným možným (a ne příliš pohodlným) způsobem. Funkci uchopení (drag) má dlouhý stisk ikony, rolovat se dá posunutím obrazovky přímo v ploše. Odezvy přístroje jsou rychlé – většinou okamžité, někdy u náročnějších aplikací však bývají prodlevy (třeba během instalace aplikace na pozadí). Některé aplikace jsou občas nestabilní, vyskakují různá hlášení nebo padají. Povedlo se mi způsobit i zatuhnutí celého přístroje, kdy pomohlo jenom tvrdé vypnutí a opětovné zapnutí. Nevím, jestli je to chyba Androidu obecně, ale spíš bych to viděl na špatnou implementaci výrobcem hardwaru. Příjemné je automatické přepínání zobrazení na šířku nebo na výšku podle polohy přístroje (má vestavěný akcelerometr). Kladem je i elegantní a graficky čistý vzhled.

 Pracovní plocha se skládá z pěti obrazovek vodorovně vedle sebe, které se dají posouvat. Na ně lze umísťovat zástupce aplikací, widgety nebo odkazy na zařízení (adresáře). Jediným stiskem se lze dostat do kompletní nabídky všech aplikací, která roluje s 3D efektem. Z ní lze aplikace (tedy jejich zástupce) po dlouhém stisku kopírovat na plochy. Vymazat jdou jednoduše přetažením na ikonu popelnice. Aplikace (placené i neplacené) lze získat z AndroidMarketu, kde jich je opravdu bohatý výběr. Je to vlastně takový androidí repozitář. Instalovat lze i ručně balíčky *.apk.

Do základního menu nastavení se dostaneme po stisku středního tlačítka, umožňuje nastavit vše potřebné (lokalizaci, chování klávesnice, zvuky, podsvícení, WiFi, ...). Mezi aplikacemi je i emulátor konzole, ovšem bez oprávnění roota v podstatě nic nedovolí. Práva uživatele jsou velmi omezena, su / sudo nefunguje a získání roota není triviální záležitostí a vyžaduje dost podstatné zásahy do systému. Za zásadní nedostatek považuji to, že aplikace nelze instalovat na SD kartu. Pro aplikace je vyhrazený diskový oddíl o velikosti 106 MB, což je poměrně málo. Andriod verze 2.2 by už měl mít i možnost instalace do jiných umístění.

Zkoušel jsem připojit myš, byla bez problémů funkční, ovšem není zobrazen kurzor – použitelnost tedy není moc dobrá. Jaká je situace ohledně jiných periferií zatím vůbec netuším (webkamera , flash – disky, USB HDD ...)

Zatím se mi nepodařilo zprovoznit Skype (lze nainstalovat a spustit, ale nepřihlásí se). Funguje webový prohlížeč (vestavěný, nebo Opera Mini), e-mailový klient i ICQ. Prohlížeč dokumentů  ThinkFree Office umožňuje pouze prohlížení formátů MS Office, editaci umí placená verze. Zatím mi nefunguje flash, ovšem nevím, jestli je pro tuto technologii dostatečně výkonný hardware. O dalším software někdy příště.

Ubuntu 9.10 (Karmic Koala) s LXDE

Tento OS má zcela jinou filozofii než Android. Je to odlehčená verze nejrozšířenější linuxové distribuce, která je upravena pro SmartQ. Používá „lehké“ pracovní prostředí LXDE s klasickým uspořádáním – plocha s ikonami, lišta (horní) s hlavním menu, zobrazením běžících aplikací, ovládacími prvky (wifi, dotyková klávesnice, podsvícení, hlasitost) a informacemi o stavu akumulátoru a čase. V dolní části je průsvitný dock s některými aplikacemi. Nastavit pomocí GUI lze v podstatě jenom motiv oken a zkopírovat zástupce z menu na plochu. Ostatní (položky menu, konfigurace docku atd.) bude pravděpodobně nutné nastavovat v konfiguračních souborech – tedy až se mi podaří zjistit, ve kterých.

Z této filozofie vyplývá hlavní nedostatek systému – v podstatě nejde plnohodnotně ovládat prsty a stylusem s obtížemi (zejména posuvníky jsou poměrně úzké, což způsobuje problémy). Pokud však pomocí USB připojíme klávesnici a myš, posune se použitelnost systému o mnoho tříd výše a jsme schopni ovládat systém stejně jako třeba desktopový (tedy s omezeními danými jeho architekturou). Ovšem odezvy jsou znatelně pomalejší. Některé aplikace nejsou přizpůsobené rozlišení 800 x 480, takže přesahují okraje plochy. Tady pomůže malý fígl – při stisknutém prostředním HW tlačítku lze okna jednoduše posouvat uchopením kdekoliv v jejich ploše. Rolovat okno jde pomocí HW tlačítek + a - . Automatické otáčení plochy podle polohy přístroje nefunguje, nenašel jsem ani žádnou utilitu pro ruční přepínání. Stejně si nedovedu představit pracovat s plochou na stojato...

Výhodou je možnost používat běžná USB zařízení (klávesnice, myši, zvuková, síťová, wifi a bluetooth zařízení atd). Zkoušel jsem připojit můj DVB-T přijímač Winfast DTV Dongle, ovšem odlehčené jádro (verze 2.6.28) jej nepodporuje. Použití méně rozšířených USB zařízení bude asi sázkou do loterie právě kvůli možné absenci ovladačů v jádře.

Aplikace lze instalovat z repozitářů pomocí příkazu apt-get nebo správců balíčků (GDebi, Synaptic). Mělo by jít i kompilovat ze zdrojáků, což jsem ale zatím nezkoušel. Pro uživatelská data je vyhrazen prostor 130 MB, což také není mnoho, aplikace se ale instalují do / s poměrně dostatečným prostorem. Pomocí linků lze ale přesměrovat na jiné úložiště.

Systém se chová stabilně, občas se vyskytne nějaký drobný problém se zobrazením (např. překrývající se fonty), což je nejspíš způsobeno nestandardním rozlišením displaye a neoptimalizovanými aplikacemi.

Z hlediska funkčnosti SW bez problémů funguje web (Midori) a e-mail (Claws Mail). Pidgin bohužel nepodporuje protokol ICQ, Skype jsem zatím neřešil. Flash nefunguje, i když teoreticky by měl fungovat Gnash (hází mi při instalaci chybu lokalizace, což by mělo být řešitelné). S prohlížením a editací dokumentů nepředpokládám problémy (AbiWord, Gnumeric). Přehrávač multimédií VLC znám už z Mandrivy.

Z výše popsaného je jasné, že oba nainstalované operační systémy vycházejí z naprosto odlišného základu. Android se lépe ovládá, zatímco Ubuntu nabízí více možností přízpůsobení. V různých situacích je tedy možné zvolit si, který systém použít.

SmartQ V5-II - první dojmy

V pátek 12. listopadu jsem si byl vyzvednout na poště očekávanou zásilku – kapesní počítač SmartQ V5-II. Od objednání 26. října uběhlo 17 dní, takže to je myslím slušný výkon od hongkongské, české a ostatních pošt. Balíček přišel naprosto v pořádku, ačkoliv byl zabalený pouze standardním způsobem (polyetylénový obal a pěnová fólie).

Samotné zařízení bylo zabaleno v decentní kartonové krabičce s pěknou grafikou, uvnitř byl jednak samotný SmartQ v papírové vložce, a dále příslušenství v menší krabičce (napájecí zdroj s redukcí pro evropské zásuvky a kabely pro připojení k PC a dalších USB zařízení).

První dojem je velice dobrý. Ke zpracování vlastního přístroje ani příslušenství nemám žádné výhrady. Spíše naopak, například kabel USB – mini USB má asi silikonovou izolaci, takže přes větší tloušťku je ve srovnání s jinými kabely krásně ohebný. Napájecí kabel od síťového adaptéru by mohl být delší než cca 1 metr. 

Na těle přístroje jsou napravo připojovací konektory (3,5 mm jack, mini HDMI, USB-OTG a napájení), vespodu slot na SD kartu s víčkem a v těle přístroje uložený teleskopický stylus a nahoře jsou ovládací tlačítka. U levého okraje jsou tlačítka tři (+. menu a -), u pravého jedno (on/off). Pro vyzkoušení jsem použil SD kartu 1 GB, kterou používám pro přehrávání mp3 v autě. Časem pravděpodobně dokoupím 16GB kartu s vyšší přenosovou rychlostí (class 10).

Na vlastní používání jsem byl dost zvědavý. Zatím jsem totiž různými „chytrými“ kapesními zařízeními zcela nedotčený, budu tedy znovu objevovat Ameriku. Takže...vyplouváme! neboli jsem zmáčknul vypínač. Objevila se bootovací obrazovka s výběrem z nainstalovaných operačních systémů (Android a Linux neboli Ubuntu). Po marném tisknutí displaye mi došlo, že touchscreen ještě asi není aktivní a než jsem se zorientoval, jak přepnout, začal se spouštět Android. Koukal jsem jako tele na vrata, protože je všechno jinak, než jsem zvyklý. Po chvíli experimentování jsem byl schopen se v systému aspoň trochu pohybovat, takže spouštím restart a přihlašuji se do Ubuntu. Tedy ono vůbec není poznat, že se jedná o Ubuntu. Desktop obsluhuje "lehké" prostředí LXDE, panel je jeden (horní), u dolního okraje displaye je dock s několika aplikacemi, možnosti konfigurace minimální (tedy alespoň pomocí GUI). Takže většina zkušeností s Mandriva Linuxem a koneckonců i z dřívějšího zkoušení Ubuntu je mi k ničemu. Dokonce ani některé konzolové příkazy, které jsem považoval za základní, nefungují – např. lshw, nebo nabídka stisknutím klávesy TAB. Také si musím zvyknout používat příkaz sudo. Prostě bude potřeba hodně zkoušet a ještě víc googlit. Dobré rady jsou na fóru českého dovozce AComp, další cenné poznatky jsou třeba na smartqv5.com nebo smartqmid.com. Na dokumentaci výrobce kašle. V balení byl přibalen nějaký Quick Start Guide, ovšem mezi rozsypaným čajem jsem byl schopen přečíst pouze několik slov – SmartQ, USB, SD, WiFi. Na stránkách výrobce není skoro nic, dokonce ani informace o tom, že je v prodeji tato novější verze. Někde na webu se mi podařilo stáhnout pouze asi třicetistránkový návod, který stručně popisuje použití základních aplikací, ovšem je pro Smartq 5, což je o dvě generace starší zařízení. Většina je sice platná (ovšem popisovaný SMPlayer je už nahrazený přehrávačem VLC), nejpodstatnější je ale jednořádková informace o vyvolání menu pravého tlačítka myši – prostě stisknout touchscreen a podržet cca 1s. Na to jsem však přišel po chvíli experimentování sám. Druhý podstatný fígl je možnost posunu celých oken při stisknutém prostředním tlačítku přístroje a uchopením kdekoliv uvnitř okna. Je nutné napsat, že představa ovládání systému pouze prsty je zcestná. Stylus dost pomůže, ale připojením myši se ergonomie práce posune o hodně dál. Zatím mi z neznámého důvodu nefunguje nainstalovaný správce balíčků (GDebi) ani jejich instalace z konzole. Odezvy přístroje jsou občas dost pomalé.

Postupně jsem začal pronikat také do tajů Androidu. I když první dojem byl rozpačitý, nacházím v tomto systému čím dál větší zalíbení. Je vidět, že je prostě vyvinutý právě pro takováto kapesní zařízení. A když jsem pochopil, jakou podstatnou roli hrají tři ovládací tlačítka, bylo vyhráno. Rozdílnou funkci mají krátké a dlouhé stisky, menu je navíc kontextové. Vše má ale svou logiku. Na rozdíl od Ubuntu je možné Android celkem jednoduše ovládat prsty. Odezvy na dotyky jsou rychlejší, než v Ubuntu.

Ergonomie přístroje není podle mého názoru příliš dobrá, ale spíš jde o nezvyk. Povrch je poměrně hladký, takže úchop není zrovna nejjistější. Tři nejdůležitější ovládací tlačítka (zejména v Androidu) nejsou tam, kde by je prsty automaticky hledaly. Naopak vypínací tlačítko je umístěné tak, že se dost často podaří aparát krátkým stiskem uspat (tedy v Androidu, protože v Ubuntu se vyvolá pouze ukončovací menu). Vynikající je display – jemný a ostrý (při úhlopříčce 4,3“ má rozlišení 800x480 bodů), s velkým rozsahem intenzity podsvícení. Touchscreen používá rezistivní technologii, je dostatečně citlivý jak při práci se stylusem, tak při ovládání prsty. Bohužel nepodporuje multitouch.

Moje požadavky pro používání přístroje jsou: přístup k wifi sítím, mailový klient, webový prohlížeč (pokud možno s dnes běžnými technologiemi jako flash, javascript atd.),instant messaging (ICQ, Skype), možnost editace běžných formátů souborů, organizér času, možnost přizpůsobení vzhledu a funkčnosti desktopu a instalace dalších aplikací.

Takže to jsou mé dojmy z prvních tří dnů používání. Dál se budu snažit rozchodit další funkce a aplikace, abych dosáhnul splnění mých požadavků.

Zkouším KDE 4.5.3

Už nějaký čas mě u mého notebooku Acer Extensa 5220 štve nepříjemný bug - a to nemožnost regulovat podsvícení displaye. Dříve regulace fungovala jak pomocí horkých kláves (Fn + šipky vpravo a vlevo), tak pomocí táhla ve widgetu Správa napájení (Power Devil). Tak tomu bylo v Mandriva Linuxu 2010.0. V průběhu času a různých aktualizací nejprve přestala fungovat regulace pomocí horkých kláves, později i pomocí widgetu. Nepomohla ani aktualizace na mdv2010.1, částečný úspěch přinesla instalace GuidancePowerManageru. Chyba je evidentně na straně KDE, protože jak v konzoli, tak v záložním Xfce funguje regulace bez problémů. Toto bylo jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl vyzkoušet KDE 4.5.3, jehož verze pro mdv2020.1 byla nedávno uvolněna. Jedná se o neoficiální verzi, k dispozici je ve známém repozitáři italské „mandrivácké“komunity MIB .

Technická poznámka: Projekt KDE se nedávno přejmenoval na KDE SC, což komunita asi moc nechápe a víceméně úspěšně ignoruje. Tak tomu je a zřejmě i dlouho bude i na tomto blogu :-)

Po přidání repozitářů (viz zde) jsem spustil aktualizaci. Doporučuji před tímto procesem vypnout x-server, nebo provádět z jiného desktopového prostředí než KDE (pokud je nějaké nainstalované). V minulosti jsem na toto občas zapomněl, takže během aktualizace se systém občas choval trochu nečekaně, jak byly postupně instalovány nové verze balíčků (bylo jich myslím skoro pět stovek). Nicméně i v těchto případech proběhla instalace korektně.

Po přihlášení nastartovala nová verze KDE bez problémů. Zatím jsem nezkoumal do hloubky všechny změny oproti KDE 4.4 (podívám se do changelogu), takže toto jsou spíše moje první dojmy.

Kaffeine 1.0, jedna z mých stěžejních aplikací, přestal přehrávat obraz, šel pouze zvuk. Musel jsem nainstalovat verzi 1.1 (je v repozitáři Contrib Backports), nyní už běží OK. Oproti jiným přehrávačům (VLC, XINE...) zatěžuje při přehrávání stejného videa procesor o zhruba 15% více (zkoušel jsem změnit engine z xine na gstreamer, ale toto nemělo vliv), což ovšem platí i pro starší verze KDE.

Regulace podsvícení začala fungovat aspoň v PowerDevil. Při použití horkých kláves se sice objeví OSD, což dříve nefungovalo, ale podsvícení se nemění. Po nějaké době jsem se však bohužel dostal k předchozímu stavu a regulace podsvícení nadále funguje pouze příkazem v konzoli.

Změnily se některé ikony v oznamovací oblasti lišty (vedle hodin). Ikona PowerDevil je nyní logicky začleněna do tohoto prostoru a neplete se na liště. Trochu jinak vypadají i „vyskakovací“ hlášení systému. Skryté ikony oznamovací oblasti (u mě KOrganizer) se nyní rozbalují po stisknutí rozbalovací šipky směrem nahoru a nikoliv přímo v liště, což se mi moc nelíbí a nepovažuji to ani za praktické, údajně je tomu tak kvůli úspoře místa na malých obrazovkách. Dodatečně jsem přišel na to, že lze u každé ikony v oznamovací oblasti nastavit její zobrazení nebo skrývání.

Nastavení systému (ikona klíč x šroubovák) už není na dvou záložkách, ale na jedné. Nemusí se tudíž při procházení přepínat, ale zase se obsah nevejde na obrazovku (aspoň u mě), takže se musí posouvat.

Widget pro sledování sítě, který mi v minulosti přestal ukazovat rychlost (tedy číselně po najetí myši, graf jinak normálně běžel), se po aktualizaci umoudřil. Ovšem zase má barevnost, která zrovna nezapadá do použitého motivu.

Co mě ale nejvíce šokovalo je pokles zatížení systému. S KDE 4 jsem začínal v mdv2009.1 a zátěž procesoru byla cca 8-9%. Postupným vyzráváním KDE4 jsem se dostal na 6-7%. Po zapnutí 3D efektů se zátěž vyšplhala na 12% a více, což už jsem neakceptoval. S verzí KDE 4.5.3 mám bez 3D desktopu zátěž 3-5%, ze zapnutými efekty kolem 6% - což je zhruba stejně jako dříve s vypnutými 3D efekty! Konečně tedy můžu tyto „blbinky“ používat, aniž by to příliš bolelo. Gumová okna, efekty maximalizace/minimalizace, plochy na kostce, průhlednost – vše funguje OK. Na kde-look.org jsem objevil dekorace oken emerald, takže teď můj desktop vypadá, jako by na něm běžel Compiz-Fusion.

Je vidět, že KDE se opravdu posouvá kupředu. Zejména v oblasti optimalizace výkonu byl u této verze udělán velký pokrok, podle mého názoru zatím největší ze všech předchozích verzí. Předpokládám, že chybky budou postupně odstraňovány a oficiální verze bude dobře odladěna. Určitě se vyvíjí i funkčnost, ale nejsem velký experimentátor, takže mnoho možností zůstává mnou nevyužito.

Na závěr dva odkazy, týkající se stejného tématu:

http://www.abclinuxu.cz/clanky/novinky-v-kde-4.5-v-obrazech

http://www.linuxexpres.cz/software/novinky-a-zmeny-v-kde-4-5-more-drobnosti-a-kousek-stability

SmartQ V5 - je objednáno...

Nedávno jsem byl svým zaměstnavatelem odměněn za svoji věrnost firmě (15 let – to to letí...) určitým finančním obnosem. Rozhodl jsem se také odměnit - nějakou „nepostradatelnou“ maličkostí, kterou bych si udělal radost. Před pěti lety to byla elektroakustická kytara se zesilovačem, tentokrát jsem se rozhodl pro něco, co bude mít souvislost s linuxem.

Protože v práci máme kvůli utajení zákaz používání jakýchkoliv zařízení s možností záznamu obrazu, mám velmi omezený výběr mobilního telefonu. V podstatě všechny smartphony mají dnes kameru, takže všichni v práci používáme telefony, které by se styděl nosit i můj syn v první třídě. Výjimkou nejsou ani sedm let staré modely s druhým až třetím akumulátorem. Přitom zařízení MDA, PDA, smartphone atd. usnadňují organizaci času, umožňují prohlížení a editaci dokumentů, zábavu (video + hudba) i přístup k informacím (internet, e-mail, čtení e-knih). Uvažoval jsem o open-source telefonu Neo Freerunner, ale odradilo mě pár věcí (horší dostupnost, vysoká cena, malá úhlopříčka displaye...). Proto jsem se rozhodl pro tablet menšího formátu. Nakonec jsem zvolil SmartQ V5II. Mým požadavkům přesně vyhovuje – s úhlopříčkou 4.3 palce je lehko přenosný, ale přitom dobře použitelný. Nemá kameru, běží na něm několik operačních systémů (multiboot – Android, Ubuntu, WindowsCE), má poměrně rozsáhlou a vstřícnou komunitu, slušnou podporu výrobce. Požadoval jsem podporu wifi, USB a SD-karet, což je splněno. Jako bonbónek navíc je HDMI výstup (přístroj umí přehrávat video 1080p!). Snad bych ještě uvítal GPS modul, ale ten se dá v případě potřeby připojit přes USB. No a kdyby to umělo telefonovat, tak bychom měli pěkný smartphone! :-)

Jen tak mimochodem – není mi úplně jasné, kdo si tato zařízení pořizuje. Jedině snad odpůrci telefonování, protože stejně (a nebo lépe) je dnes vybavena spousta „chytrých“ telefonů. Nicméně mně tento přístroj vyhovuje právě kvůli mým specifickým požadavkům. Větší tablety (7 palců a více) mají výhodu většího displaye a mohou nahrazovat netbook. Pokud se někdo bez podobných zařízení neobejde, představoval bych si následující: smartphone (vždy u sebe), tablet nebo čtečku knih (do tašky místo knížky, také pro příležitostné wifi připojení třeba v čekárně u doktora nebo na dovolené), výkonnější notebook nebo klasické PC (na doma).

Toto MID (Mobile Internet Device) není u nás příliš dostupné a ani levné (cca 4800,-Kč), rozhodl jsem se tedy pro nákup v zahraničí. Zřídil jsem si účet u PayPal a objednal si tablet na hotmid.com , což by měl být oficiální prodejce mimo Čínu, odkud samozřejmě zařízení pochází. Momentálně stojí 149,- USD (necelých 2700,-Kč), poštovné zdarma. Vejde se do bezcelního limitu pro dovoz do EU, který je 150 Euro. Dokonce právě vyšla modernizovaná verze s kmitočtem procesoru zvýšeným z 600 na 720 MHz. Asi bude bez WindowsCE, ale to mě ani tak nepálí. Na dealextreme.com jsem si objednal pár drobností z příslušenství (obal, ochrannou fólii na display, adaptér pro evropské zásuvky). Objednávky proběhly zdárně, takže čekám na doručení. Teoreticky by mohlo trvat dva týdny, ale (prý výjimečně) dva měsíce. Tak uvidím, a v případě kladného výsledku budu mít téma pro další příspěvky.Podle vyjádření společnosti Mandriva S.A. by měla tato distribuce časem podporovat i procesory ARM, takže snad je perspektiva i pro její použití.

Poznámka: Druhý den po podání objednávky byla zásilka expedována – docela fofr, ne? Uvidíme, jak se hongkongská letecká pošta pochlapí...

Meteostanice LaCrosse WS-2300 a linux

Již přes tři roky používám pro meteorologická měření poloprofesionální meteorologickou stanici LaCrosse WS-2300. Je to docela pěkný kousek hardwaru, obsahující základní zobrazovací stanici a moduly pro měření teploty, barometrického tlaku, vzdušné vlhkosti, srážek a síly větru. Celé to může komunikovat jak bezdrátově, tak po drátě. Obsahuje i hodiny řízené signálem DCF s budíkem, umí spustit akustický alarm při překročení nastavených mezí. Hlavní je, že stanice obsahuje vnitřní paměť na 175 hodnot, což je při frekvenci měření 1 hodina schopné zaznamenat hodnoty v průběhu zhruba jednoho týdne. Přenos do PC je prostřednictvím RS232 a výrobce vzhledem ke stále častější absenci COM-portů u novějších počítačů přikládá i převodník RS232-USB (s běžně rozšířeným čipem Prolific PL-2303, pro který výrobce dodává i ovladač pro linux, je podporovaný přímo jádrem.

Jestliže jsem pochválil hardwarovou stránku, výhrady mám k obslužnému softwaru. Používán je program HeavyWeather 2.0 Beta pro spojení s PC, Weather Review pro vyhodnocení záznamů a HeavyWeather Publisher pro publikování výsledků na webu. Samozřejmě existuje pouze verze pro Windows a tato skutečnost byla posledním důvodem, proč mám na svém notebooku nainstalované WindowsXP ve Virtualboxu.

Co se týká základního obslužného SW, je jednoduchý a přehledný. Výhrady bych měl k tomu, že po vyčtení hodnot z paměti stanice se smaže celý její obsah, což mi přijde zbytečné, a že uložená data jsou v (lidmi) nečitelném formátu. Bohužel kombinace Virtualbox (?) – WindowsXP – HeavyWeather s sebou přináší problémy – občas se spuštěním samotných Windows, občas s komunikací přes USB, občas se stabilitou samotného programu, občas se smazáním paměti bez uložení dat do PC atd. Toto vedlo často ke ztrátě dat nebo občasné nefunkčnosti systému, takže bohužel se v historii měření nachází spousta bílých míst, což je u kontinuálních meteorologických měření celkem podstatný nedostatek. Nespolehlivé ale bylo i spojení s jiným PC, na kterém byly nainstalovány přímo WindowsXP, při přenosu dat nastávaly dokonce samovolné restarty systému. Program pro zobrazení (WeatherReview) má poměrně omezené možnosti, v podstatě umí pouze zobrazit omezené množství kanálů ve vybraném časovém intervalu. Naštěstí lze exportovat surová data do ASCII, takže není problém s importem třeba do OpenOffice.org Calc a tam už lze provádět pokročilejší vyhodnocování. Publisher jsem nevyužíval, protože stanice není nepřetržitě připojena k běžícímu PC a využití pro online zobrazování tedy nemá smysl.

Už dříve jsem se snažil najít alternativu pro ovládání stanice z prostředí Linuxu. Našel jsem program wview, ovšem je poměrně komplikovaný a nepodařilo se mi ho zprovoznit. Dokonce mi Peťoš ubalil rpm-ko (je v jeho repozitáři pro Mandriva Linux 2010.0). Program vyžaduje použití serveru apache, php a databáze SQL, což jsou technologie, o kterých zatím vím jenom to, že existují. Situace je ztížená i tím, že se stanice připojuje prostřednictvím převodníku RS232-USB – ten při připojení vytvoří zařízení ttyUSB0, zatímco SW vyžaduje pro komunikaci COM-port.

Situace se změnila v okamžiku, kdy jsem objevil open2300 – soubor jednoduchých prográmků pro komunikaci s WS-2300. Experimentováním se mi podařilo dosáhnout základní funkčnosti spojení s meteostanicí. Nejprve jsem systému musel „vnutit“ komunikaci přes USB převodník. Ačkoliv nemám v notebooku sériový port, v adresáři /dev se tvoří soubory zařízení COM ttyS0 až ttyS3. Proč je tomu tak tedy opravdu nevím, ale smazal jsem (samozřejmě jako root) zařízení ttyS0 a vytvořil stejnojmenný symlink směřující na ttyUSB0. Potom již jednotlivé utilitky z open2300 fungují. Příklady:

interval2300 60 23– nastaví interval měření do interní paměti na 60 minut, první měření proběhne po 23 minutách

histlog2300 /home/.../meteo.txt– uloží obsah vnitřní paměti do zadaného souboru (aniž by paměť smazal)

fetch2300 > /home/.../minmax1- uloží seznam extrémních hodnot včetně času jejich výskytu do zadaného souboru

Podstatné je, že: 1. ověřil jsem si funkčnost komunikace s WS-2300, 2. získal jsem spolehlivý nástroj pro načítání dat z vnitřní paměti stanice.

V další fázi se budu pokoušet proces komunikace a zpracování dat zjednodušovat a zpřehledňovat, a to buď použitím např. skriptů, nebo i jiného SW s GUI. Když mám vyzkoušenou funkčnost spojení, pokusím se použít dříve zmiňovaný wview. Používá celkem příjemné webové rozhraní, jako příklad je možné uvést stránky z ČR: http://www.ovoce-ploskovice.cz/wview/. Další možností je weather-display, což je ovšem komerční SW pro Windows, Mac i Linux v ceně 70 U$D. K vyzkoušení je možné stáhnout 30-denní trial verzi, jejíž funkčnost jsem si ověřil. GUI a možnosti nastavení jsou ovšem tak komplikované, že jsem se ještě plně nezorientoval. Existuje i konzolová verze consolewd, která není v ceníku (že by volně k použití???). Dalším jednoduchým konzolovým nástrojem je SW s překvapujícím názvem ws2300. Je možné, že zůstanu u stahování „surových“ dat a jejich dodatečném zpracování třeba v Openoffice.org Calc.

Jak jsem již napsal, hlavního cíle jsem dosáhnul. Mám spolehlivý a jednoduchý nástroj pro stahování souborů naměřených dat z meteostanice WS-2300. O dalších výsledcích mého snažení se s vámi rád podělím v některém z příštích příspěvků.

Mandriva Linux - výhledy

V posledních několika dnech se udály nejméně dvě dost podstatné události týkající se Mandriva Linuxu. Pro nezasvěcené je nutné udělat krátký úvod:

Distribuci Mandriva Linux vyvíjí francouzská společnost Mandriva S.A. Ta již před lety (rok 2004) překonala svoji klinickou smrt ještě pod názvem MandrakeSoft, jako tvůrce distribuce Mandrake Linux – špatné hospodářské výsledky a prohraný soudní spor o název Mandrake ji poslaly ke dnu. Firma se vzpamatovala, přijala nový název Mandriva (vzniknul spojením původního Mandrake a názvu pohlcené brazilské společnosti Conectiva). Ve světě linuxu získala pověst tvůrce výborné distribuce, kterou ovšem nedokáže marketingově využít a navíc se dost často dopouští zbytečných a hloupých chyb v programech. Nepodařilo se jí získat významnější podíl na trhu serverových operačních systémů, což je v tomto oboru podmínkou pro ekonomický úspěch. Prodej placené desktopové verze „Power Pack“ pravděpodobně nedokázal vydělat dost peněz, takže na jaře letošního roku se společnost opět ocitla na okraji propasti. Po různých spekulacích a dlouhém informačním vakuu bylo nakonec potvrzeno, že společnost přebírá strategický investor, ale stále panovala nejistota ohledně jejího dalšího směřování. Verze 2010.1 (Spring) vyšla se značným zpožděním (místo v dubnu až v červenci), naštěstí výsledek je poměrně kvalitní.

A nyní zpět ke zmiňovaným událostem. Tou první je zpráva na oficiálním blogu Mandrivy týkající se strategie firmy pro další období. Společnost má být restrukturalizována, další vývoj distribuce má být zachován, má být zlepšena komunikace s komunitou a dokonce je vytyčen cíl stát se nejlepší světovou distribucí používající prostředí KDE. Výhledově má být přijato cca. třicet vývojářů z Brazílie, Francie a Ruska. Tradiční podzimní vydání distribuce nevyjde (což se vzhledem k posunutí jarního termínu dalo čekat), takže další verzí by měla být jarní 2011.1 Spring. Cíle tedy opravdu smělé.

Druhou důležitou zprávou je vznik forku (=odnože) distribuce Mandriva Linux jménem Mageia. Má vzniknout jako ryze komunitní projekt zaštítěný nově založenou neziskovou společností. Tvořit by ji měli bývalí zaměstnanci firmy Mandriva S.A., kteří odešli nebo „byli odejiti“ po zrušení oddělení Edge-IT a kteří již nevěří budoucnosti distribuce řízené komerční firmou.

A co z toho vyplývá pro nás uživatele? Oba projekty působí sympaticky. Možná nás může mrzet, že dochází ke tříštění sil, což je často v diskuzích ohledně linuxu zmiňováno. Na druhou stranu má šanci vzniknout nový kvalitní produkt. Nejdůležitější pro mě ale je, že filozofie distra jako maximálně uživatelsky příjemného operačního systému zůstane i nadále zachována. Ve světě linuxu máme svobodu přejít k jakékoliv jiné distribuci, ale v mém případě to beru jako krajní možnost – Mandriva mi prostě zatím vyhovuje nejlíp. A to kromě jiného i díky výborné partě, která se sešla kolem webu www.mandrivalinux.cz. Takže – Ivane, Peťoši, Hobile, Aldo, Jakube, Lucie, Dmitriji, Karle a ostatní – DÍK!!!!

Přechod na Mandriva Linux 2010 Spring

Pokud je uvolněna nová verze mnou používané linuxové distribuce, většinou s přechodem nechvátám. Z dřívějších zkušeností vím, že je dobré počkat pár týdnů, aby se v repozitářích objevily aktualizace odstraňující případné chybičky. Většinou potom provádím přechod tak, že nechám zformátovat systémový oddíl a zachovám oddíl /home včetně nastavení. Po instalaci už většinou stačí drobná doladění, aktualizace a systém je funkční. Následně je ovšem potřeba nainstalovat SW z repozitářů i ten, který mám nainstalovaný z jiných zdrojů, a případně obnovit dříve změněná nastavení z /etc a jiných umístění. Výhodou je, že se systém „pročistí“, ovšem přeci jenom je tento postup zdlouhavější. Existuje sice možnost vypsat si seznam nainstalovaných balíčků a po přechodu na novou verzi je pomocí urpmi nainstalovat, ale tento způsob jsem zatím nepoužil – názvy balíčků se mění, je třeba je vyselektovat a neřeší to problém SW instalovaného "ručně".

Z těchto důvodů jsem se rozhodl zkusit tentokrát aktualizaci pomocí instalačního média. Naposledy jsem tento postup použil při přechodu z mdv2008.0 na 2008.1 na dvou PC a výsledek nebyl zrovna potěšující, takže jsem byl zvědavý, jestli byl na tomto poli učiněn pokrok.

Vypálené DVD s ML 2010.1 jsem vložil do mechaniky a spustil instalaci. Správně byla detekována verze 2010.0 a nabídnuta aktualizace na 2010.1, kterou jsem potvrdil. Zpočátku instalace probíhala dost pomalu, odhadovaná doba se dostala až na 5 hodin, což mě vzhledem k deváté hodině večerní nepotěšilo. Nakonec se ovšem rychlost zvýšila k normálu a proces trval necelou hodinu. Doběhl bez problémů do konce a vyžádal si restart. Po naběhnutí systému (bylo poměrně pomalé, protože se kompilovaly moduly jádra) se objevily nějaké problémy – implicitně se pro spuštění nastavilo staré jádro, nefungovala wifi síť (dříve jsem používal modul broadcom-wl, ale nyní se tvrdošíjně prosazoval ndiswrapper), grafické prostředí bylo kvůli pomalosti nepoužitelné. Nakonec jsem se problémy prokousal, zaktualizoval a systém je funkční.

Žádné podstatné změny v nové verzi jsem nezaregistroval. Ani nová verze KDE 4.4.3 žádné převratné změny nepřináší. Opět mi začala fungovat hibernace (dříve byla funkční, později z neznámého důvodu ne), ovšem i nadále nefungují horké klávesy pro regulaci podsvícení displaye (táhlo v PowerDevilu naštěstí ano). Pro wifi se mi nepodařilo systému vnutit ovladač broadcom-wl, takže jsem použil ndiswrapper a ovladač pro Windows XP.

Potvrdilo se mi, že přechod na novější verzi Mandriva Linuxu pomocí aktualizace z instalačního média není úplně triviální záležitostí. Alespoň v mém případě bylo vždy potřeba zásahů do systému, aby bylo dosaženo jeho plnohodnotné funkčnosti. Toto je zejména pro méně zkušené uživatele podstatným a mnohdy nepřekonatelným problémem. Otázkou je, jestli by tento postup proběhl bezproblémově na systému bez mnou dříve provedených různých změn v nastavení. Stále tedy platí doporučení: novou verzi Mandrivy instalujte s přeformátováním kořenového adresáře a zachováním oddílu s uživatelskými daty. Pokud chcete „čistou“ instalaci, je možné přesunout skryté adresáře s nastavením aplikací z domovského adresáře do zálohy a po instalaci případně některé přesunout zpět – obsahují totiž důležitá data a nastavení (např. e-mailovou schránku včetně obsahu, oblíbené položky prohlížečů, obsah kalendáře, kontakty atd.). Jako velkou výhodu výše popsané aktualizace ovšem je, že systém je použitelný ve stejném stavu, jako byl před aktualizací.

Applemánie

Nevím, jak to ten Apple dělá, ale asi má dobré imagemakery. Už zase na netu vyskakují reklamy na prodej nového iphone4 nebo ipadu za neuvěřitelné sumy. Totéž platí pro macbooky, i-pody i MacPC. Při uvádění nových modelů se stojí mnohahodinové fronty, kolabují servery e-shopů, nastává pravá hysterie. Přitom žádné z těchto zařízení podle mě alespoň co se týká hardware v současnosti nepřevyšuje konkurenci, často naopak funkčností i vybaveností zaostává (nepodporování technologií flash a java, nemožnost výměny akumulátorů, chybějící USB a SD-card sloty ...). Musím přiznat, že jsem žádné z těchto zařízení neměl v ruce, takže jsem neměl možnost vyzkoušet údajnou ohromující ergonomii a uživatelskou přívětivost. Ovšem pokud bych za notebook srovnatelný s konkurencí zaplatil o x tisíc Kč navíc (zde vs. zde), tak bych si představoval, že mi ráno udělá snídani, zaleje kytky a poseká zahradu. Samozřejmě nikomu neberu právo takové výrobky vyrábět a jinému je kupovat, ale ode mě aspoň zatím neuvidí Apple ani korunu.

Jedno nelze firmě Apple upřít: dokáže přijít s neotřelými nápady, které často udávají směr technologického vývoje. A pokud už nápad existuje, dokáže ho prosadit na trhu (grafické prostředí operačního systému, dotykové ovládání, miniaturní mp3 přehrávače, smartphony atd.). Daní je poměrně značná uzavřenost systému a vzájemná závislost hardwaru a softwaru. Uživatel je pak do velké míry rukojmím výrobce s minimálními možnostmi volby (sakra, před pěti lety jako uživatele výhradně Windows by mě tenhle aspekt vůbec nenapadnul :-) ).

Nicméně můj osobní názor je, že vlastnictví cool přístrojů od Apple je ve většině případů projevem jakéhosi snobismu a snahy odlišovat se. V určitých kruzích prostě se asi sluší patřit ke komunitě „jablíčkářů“ . Potom ale už to ztrácí ten punc originality, že?

V nejbližší době fandím hlavě ipadu. I když tabletPC není žádnou novinkou, Apple má šanci dostat ho mezi masy a tím rozjet celkový trh. Koncept menšího tabletu mi přijde jako dobrá alternativa k mininotebookům, ve větším rozměru by mohl částečně zastoupit „dospělé“ notebooky. Dotykové ovládání, pokud bude dostatečně propracované, může být příjemné a pro mnoho běžných činností dostačující. Ovšem samozřejmě by se muselo jednat o přístroje s dostatečným výpočetním a grafickým výkonem a také se širokou konektivitou. Cenově se časem musí blížit notebookům (protože jsou jednodušší, s větší sériovostí výroby by se mohly dostat i pod ně). Měly by být založené na platformě PC, aby bylo možné použít běžné operační systémy včetně linuxu. Zajímavým kouskem, který je křížencem mezi notebookem a tabletem, je třeba HP EliteBook 2730p – jenom bych měl trochu obavy o životnost otočného kloubu mezi tělem a displayem.

Docela bych si uměl představit mít jednu takovou „tabulku“ o velikosti zhruba 15“ doma. Pro prohlížení internetu, čtení dokumentů a přehrávání multimédií jen tak na klíně a ovládání dotykem, pro psaní postavený v nějakém stojánku s možností připojení klávesnice a samozřejmě všech standardních zařízení (myš, joystick, flash disky, paměťové karty atd.). Uvidíme...

Multifunkční zařízení Samsung SCX-4300 v Mandriva Linuxu

Můj otec si před lety koupil tiskárnu se skenerem Lexmark X1130. Po přechodu na Linux se ukázalo, že to nebyla nejlepší volba – tiskárnu se mi jakž-takž podařilo rozběhat s užnevímjakým driverem pro úplně jiný typ, ale skener prostě odmítal spolupráci totálně. Navíc při pouze příležitostném tisku zasychaly cartridge. Proto jsem se rozhodl pořídit novou tiskárnu. Laserová technologie se mezitím stala cenově dostupnou i pro domácí užití. Barvu jsem vzhledem k předpokládanému minimálnímu používání a vysokým nákladům na výměnu náplní zavrhnul.

Moje volba padla na Samsung SCX-4300 – černobílou laserovou tiskárnu se skenerem. Samsung dodává vlastní Unified Linux Driver, měly by fungovat i ovladače z repozitářů (cups-drivers-splix – podporují SPL neboli Samsung Printer Language). A protože mi shodou okolností v mailu přistála nabídka na tuto tiskárnu za směšných 1999,- Kč, bylo rozhodnuto. Den po objednání jsem jel tiskárnu vyzvednout.

Tiskárna vypadá opravdu solidně, má zásobník na 250 listů, možnost tisku na štítky, obálky nebo fólie, skener formátu A4 s rozlišením 600x2400 DPI a možnost fungování jako kopírka bez připojení PC. Našel jsem i postup pro hack, který „oblbne“ počítadlo a umožní tisk až do úplného spotřebování toneru, popř. po jeho doplnění. Před pár lety stály podobné tiskárny desítky tisíc...

Protože táta bude tiskárnu instalovat pod mým vedením „na dálku“, vyzkoušel jsem si instalaci nejdřív u sebe, na notebooku Acer Extensa 5220 s Mandriva Linuxem 2010.0 KDE 32 bit. Nejdřív jsem měl problém tiskárnu zapnout, protože jsem si nevšimnul kolébkového síťového vypínače na zadní straně, jehož existenci ale hodnotím kladně - mám totiž rád elektrozařízení, která mají opravdový síťový vypínač. To je tak, když člověk frajersky pohrdne obrázkovým průvodcem „pro blbé“. V další fázi jsem nechal vše na autodetekci a tiskárnu připojil. Byla okamžitě detekovaná, ale bůhvíproč jí byl přiřazen jakýsi ovladač pro Epson. Stavová ikona tiskáry byla zašeděná a v Nastavení tiskáren byla uvedena jako neznámá. Toto se mi nelíbilo (funkčnost jsem ani nezkoušel), tudíž jsem ji smazal, pomocí balíčkovače nainstaloval již zmíněný cups-drivers-splix a znovu tiskárnu připojil. Detekce už proběhla v pořádku, doinstalovalo se automaticky pár dalších balíčků a bylo hotovo – zkušební tisk proběhl v pořádku.

Pro nastavení skeneru jsem rovněž použil Ovládací centrum, i když tam jsem vlastně jenom zkontroloval, jestli je detekován. Skenování pomocí Xsane bylo bez problémů. Nutno dodat, že celý systém Sane jsem měl nainstalovaný již dříve, protože používám jiný skener (Canon LIDE25).
Jenom pro zajímavost jsem zkusil nainstalovat i originální Unified Linux Driver v. 3.00.62 (měl by si poradit se všemi tiskárnami Samsung). Stáhnul jsem ho ve formě archivu tar.gz, který obsahuje instalátor s vlastním GUI a možností nastavení zařízení během instalace. Nepovažuji to za úplně ideální řešení, nicméně je univerzální a funkční. Jediný problém se vyskytl s tím, že instalace nefungovala, pokud byl instalátor rozbalen do adresáře, jehož název obsahoval českou diakritiku. Po přesunutí do adresářové cesty bez diakritiky v názvech instalace proběhla, dokonce se vytvořila i položka v menu včetně volby pro odinstalování. Nainstalovaný driver by měl mít podobné možnosti jako driver pro Windows (neumí vkládat vodoznak a požívat jakési šablony, ale toto uživatel stejně řeší v editoru přímo při zpracování dokumentů). Tento ovladač jsem nezkoušel, tiskárnu jsem už měl zpátky v krabici a ani ho nebudu u táty instalovat – funkčnost je myslím dostatečně zajištěna ovladači z repozitářů a tátu jako BFU by to mohlo spíš mást.

Jak z provedení, tak podpory zařízení mám dobrý pocit. Snad o něj nepřijdu ani během dalšího užívání, protože řešení případných problémů by bylo na mně... Malá výtka by směřovala k příslušenství. V balení není USB kabel, takže ten, kdo ho nemá např. od staré tiskárny, si ho musí dokoupit. Také tištěná dokumentace je velice skromná, jediný list (velmi) rychlého původce – podrobný manuál je v pdf-ku na přiloženém CD. Plusem je, že v dokumentaci je popsána i instalace a řešení případných problémů v Linuxu. Poměr výkonu k ceně se mi zdá vynikající, člověk se diví, že za takový peníz jde vůbec takovéto zařízení vyrobit...

Zajímavé knihy

Už od doby, kdy jsem se naučil číst, jsem náruživý čtenář. Čtu jakýkoliv žánr, nedělala mi problémy ani povinná četba na ZŠ a gymnáziu. Postupem času jsem zjistil, že tato moje záliba má (stejně jako reálný život) své limity:

1. Mám problém zapamatovat si jména. Z toho vyplývá, že nejraději mám literaturu, kde vystupuje pokud možno co nejméně postav a ty jsou snadno k rozlišení – např. Číňan Li, černoch Brown, kráska Jennifer a tlusťoch Jack. Zmatek způsobí třeba to, když jména dvou postav začínají stejným písmenem (třeba Jack a John) .
2.U některých knih časem zapomenu, jaký měly děj. U jiných dokonce zapomenu u na to, že jsem je už četl – což má ovšem tu výhodu, že je můžu číst podruhé a stále jsem napnutý, jak to dopadne
3.Protože často si čtu před spaním, když znovu otevřu knížku, musím se vrátit o stránku nebo dvě zpátky. Mozek chystající se ke spánku totiž často už jenom nechá oči, aby sledovaly text, ale jeho obsah už nějak nedoputuje do správného centra.

V poslední době jsem přečetl tři knížky, které mě opravdu zaujaly. Společné mají to, že jsou pěkně tlusté (mezi 400 a 500 stránkami) a to, že dokáží vtáhnout do děje.

K Vánocům jsem dostal knihu švédského spisovatele Stiega Larssona „Muži, kteří nenávidí ženy“. Díval jsem se na název s rozpaky, protože jsem podle něj čekal nějaké psychodrama z mezilidských vztahů a zpytoval jsem svědomí, co se mi moje drahá polovička tímto dárkem snaží naznačit :-). Naštěstí se ukázalo, že se jedná o výborně napsaný thriller. Úvodní pasáž je sice trochu rozvláčná, seznamuje s prostředím a postavami. Těmi hlavními jsou investigativní ekonomický novinář Mikael Blomkvist a svérázná Lisbeth Salanderová, pohybující se v undergroundu a v hackerské komunitě. Potom se děj rozjíždí v několika liniích, z nichž je tou hlavní pátrání po před lety zmizelé příslušnici bohaté podnikatelské rodiny. Pátrání se nakonec změní v boj o holý život při odhalování sadistického sériového vraha.

Další knihou je volné pokračování předchozího románu „Dívka, která si hrála s ohněm“. Tentokrát je děj dynamický už od začátku s mnoha překvapujícími zvraty a točí se hlavně kolem zprvu nepochopitelného spiknutí, jehož cílem je Lisbeth. Děj neskončí právě nejlépe, čímž je otevřená cesta ke třetímu pokračování volné trilogie Milénium („Dívka, která šlápla do vosího hnízda“ ). Tento poslední díl mám slíbený k zapůjčení. Vzhledem k tomu, že autor se vydání třetího dílu nedožil, jedná se opravdu o definitivně poslední díl. Zároveň právě běží v kinech filmová verze prvního dílu a má velmi příznivé kritiky. Knihy mě zaujaly také tím, že jsem ve Švédsku strávil pracovně poměrně dost dlouhou dobu, takže jsem mohl porovnat své dojmy s prostředím předkládaným autorem.

Další knihou je román „Ztracený symbol“ od Dana Browna – ano, autora známé knihy „Šifra mistra Leonarda“. Obě knihy spojuje stejný hrdina - a také odhalování tajemství spojených s náboženstvím, zednářstvím a historickým věděním lidstva. Samozřejmě se zde vyskytuje hlavní padouch toužící ovládnout zednáři chráněné tajemství, do věci se vloží i CIA a mnoho dalších postav. Vše je prostoupeno mystickou až okultní atmosférou, luštěním různých šifer a odhalováním neuvěřitelných souvislostí. Jak autor píše v úvodu knihy, všechny vyskytující se reálie, informace a rituály jsou skutečné a je obdivuhodné, jak v tomto daném rámci dokáže rozehrát své spekulace. Závěr vyznívá trochu do ztracena a nalezení převratného objevu dávných tajemství se nedočkáme, jak už to tak v životě bývá..

Jako bonus přidám ještě informace o dalších knihách. Jde o historickou volnou sérii (myslím, že pentalogii) Bernarda Cornwella z dob vikingských výbojů do Británie. Četl jsem zatím pouze knihu „Píseň meče“, ale rád bych si časem přečetl i ostatní díly. Děj rozhodně není nezáživný a je dobře zasazený do historických reálií.

Hudební novinky

V poslední době jsem rozšířil svou sbírku hudby o dva nové tituly – novinková alba skupiny Mňága a Žďorp "Takže dobrý" a písničkářky Radůzy "Miluju vás". Mimochodem dnes je celkem problém vůbec hudbu na CD nosiči sehnat, velké obchodní domy brutálně ořezaly oddělení s hudbou, třeba v Datartu Radůzu vůbec neměli v katalogu a uspěl jsem až v Bontonlandu. Nevím, proč vydavatelství hudby nejsou schopna nabídnout svoje produkty ke stažení za rozumnou cenu. Díval jsem se na i-legalne.cz a ceny alb se zase o tolik neliší od cen lisovaných CD (konkrétně starší alba Radůzy za 199,- Kč, možnost stáhnout i jednotlivé písničky za 19,90 Kč, ovšem novinkové album není nabízeno vůbec). Než se pídit po obchodech, radši bych si muziku stáhnul a zaplatil třeba SMSkou jako v případě alba Kryštof (zde), kde i cena 100,- Kč mi přišla přiměřená.
Takže tady jsou moje první dojmy (ještě to nemám moc naposlouchané).

Ke kapele Mňága a Žďorp mám obzvlášť kladný vztah. Vlastním všechny jejich řadová CD už od prvního legendárního "Made in Valmez" z roku 1991 včetně sólových projektů frontmana Petra Fialy. Ten je téměř výhradním autorem hudby i textů, ve kterých se odrážejí peripetie a zvraty v jeho osobním životě. Obzvlášť první tři alba podle mě patří k tomu nejlepšímu a nejpřínosnějšímu, co u nás v rockové muzice posledních dvaceti let vzniklo. Bohužel ve druhé polovině 90. let přišel trochu útlum, i když pár hitovek se taky zadařilo a vzniknul i výborný parodický film "Happyend". Druhý dech skupina začala nabírat před několika lety, album "Dutý, ale free" se mi zdálo dost dobré. Novinkové album "Takže dobrý" podle mě spadá spíše do průměru. Jak zpěvák (vlastně zpěváci, protože Petr Fiala tentokrát pustil k sólovému zpěvu i kolegy z kapely), tak muzikanti odvádějí solidní výkony, ale nějak mi u toho chybí silnější hudební nápad – prostě žádná potencionální hitovka pro rádia se tentokrát nekoná. Nejsvětlejšími okamžiky jsou tedy pro mě texty s neotřelými rýmy, v jejichž vytváření je Fiala opravdu mistr (např. zadrhla se naše hranatá kola - na nebi svítí souhvězdí vola). Album není špatné, ale ani příliš nenadchne.

Radůza, kterou pro nás před lety z ulice i s jejím akordeonem do studia přitáhla Zuzana Navarová, na nás vypálí hlavně pořádný příděl syrového až dryjáčnického zpěvu plného drnčivých „r“ vydatně podpořeného právě akordeonem, který někdy zastoupí akustická kytara. A aby nás ta lavina neporazila, často přechází i do křehčí a jemnější polohy, s kytarovými vybrnkávačkami nebo třeba s piánem, flétnou, smyčci, žesti nebo cimbálem. Muziku naopak v některých skladbách tvrdí basa nebo bicí. Často mění rytmus, od řízného pochodového, přes ukolébavku, valčík až třeba po rumbu. Kytarový doprovod mi obzvlášť v jeho ráznější formě připomíná styl Karly Kryla. Texty jsou tradičně také výborné, plné slovních hříček a nápaditých rýmů (občas možná malinko násilných), i u Radůzy můžeme vysledovat inspiraci v jejím rodinném životě. Album jako celek je výborné, i když zejména dřívější CD "...při mně stůj" a "V hoře" se mi zdá přeci jenom o chloupek lepší.

Ceny Windows

Jako zaměstnanci Škoda Auto a.s. občas dostáváme různé nabídky na software Microsoft. V minulosti to byly MS Office 1997 a 2003 zdarma (s omezenou licencí – pro domácí použití pouze zaměstnanců firmy) a nedávno Microsoft Windows 7 Home Premium CZ upgrade za 1799,- Kč, běžná cena údajně 2700,-Kč. Protože se mi ta poslední nabídka nezdála až tak výhodná (je to pouze upgrade z legální starší verze Windows), trochu jsem se porozhlédl v ceníku s produkty firmy Microsoft a zjistil jsem zajímavé věci.
Údaje čerpány z e-shopu www.mironet.cz, většinou tam jsou přeškrtané nějaké původní (vyšší) ceny, zrovna probíhá „jarní výprodej“ – můžete si koupit levnější Windows nebo sněhovou frézu u Mountfieldu... Zajímaly mě především Windows 7, protože to je asi jediná rozumná verze. Prastaré WindowsXP a nepříliš povedené Windows Vista se kupodivu nadále prodávají a nejsou o moc levnější než Windows7, někdy dokonce i dražší.
Takže ona zmíněná verze Microsoft Windows 7 Home Premium CZ upgrade je ke koupi za 2434,80 Kč. Nelze upgradovat z Vista Basic, OEM verze (vázané na HW) nadále zůstanou OEM.

Pokud si někdo koupí nový počítač, může si k němu dopřát Windows 7 Home Premium 32-bit s OEM licencí, která je nepřenosná na jiné PC – neboli v případě pozdější koupě nového PC nebo podstatného upgradu HW je licence neplatná. Cena je 2299,20 Kč.
Zákazník, který nechce mít licenci vázanou na HW, protože předpokládá jeho budoucí výměnu, vysolí za Windows 7 Home Premium CZ neuvěřitelných 4554,- Kč, za Windows 7 Professional CZ 6 838,80 Kč! Pro srovnání: ve stejném e-shopu lze koupit kancelářský počítač HAL3000 ION 9102 za 5 078,40 Kč...

Legalizační sada Windows 7 Home Premium GGK, která zlegalizuje instalaci na konkrétním počítači (tedy na úrovni OEM licence), stojí 2960,20 Kč
Pro zajímavost – krabicová verze Windows Vista Home Basic SP1 CZ stojí 4206,- Kč, Windows XP Home Edition Czech OEM 2460,- Kč (v krabicové verzi se neprodává) a je tedy dražší než Windows 7!

Na to, že operační systém sám o sobě je téměř k ničemu, pouze umožňuje běh dalších programů, se mi ceny zdají poměrně přemrštěné. Dnes bývají v rodinách běžně dva i více počítačů, takže pak je potřeba ceny dál násobit. Systém si navíc nelze vyzkoušet, zákazník si kupuje „zajíce v pytli“. Většina SW pro běžnou práci jde naštěstí stáhnout jako freeware nebo open-source.

Mandriva Linux 2010 CZ (příručka 432 stran, 4 DVD – 32 i 64 bit + bonusový SW) je nyní ke koupi za 507,- Kč, instalační DVD je ke stažení i zdarma, k vyzkoušení je i Live CD... a po instalaci je k dispozici kompletně funkční počítač včetně kancelářských aplikací, editorů grafiky, přehrávačů atd. atd.

Čekání na Mandriva Linux 2010 Spring

V červnu by měla být uvolněna nová verze Mandriva Linuxu – 2010.1 neboli 2010 Spring. Ještě nejsem rozhodnutý, jestli na ni přejdu, protože s mdv2010 jsem celkem spokojený. Takže jsem se podíval na specifikaci změn, které nás čekají. Případné zlepšení funkčnosti by samozřejmě byl silný argument pro přechod na novou verzi. Co nás tedy čeká?
Tradičně nás čekají nové verze základních komponent – jádro (2.6.33), Xorg (1.7.x), KDE (4.4.0), GNOME (2.28), a také samozřejmě standardně instalovaných aplikací .

Mandriva Linux 2010.1 Free
Instalační DVD (neboli Mandriva Free) by se mělo ohlásit prostřednictvím přepracovaného instalátoru. Případný přechod na GRUB2 ještě asi není úplně jistý. Už by neměla vznikat nepřehledná změť různých verzí jádra po aktualizacích, protože starší verze se budou automaticky odinstalovávat včetně odkazů ve startovacím menu. Volba „failsafe“ už by neměla být v hlavní startovací nabídce, ale přístupná pomocí horkých kláves. Měla by být zlepšena podpora wifi sítí (více podporovaných zařízení, zjednodušení nastavení, automatické stahování firmware) i sítí všeobecně. Začnou kroky k odstranění HAL a xorg.conf, které budou nahrazeny jinými prostředky. Všichni uživatelé budou mít možnost kryptování svého domovského adresáře. Správce balíčků by měl poskytovat rozšířené informace včetně popularity jednotlivých balíčků. Zjednodušen by měl být přenos nastavení z windows včetně obsahu e-mailových schránek. Diskdrake bude používat rozšířené knihovny libparted namísto vlastního kódu, což zlepší správu disků s velkou kapacitou (až 4 TB). Konečně bude v KDM grafická utilita pro snímání otisků prstů. V KDM rovněž přibude volba pro spuštění XFdrake při případných problémech s nastavením grafické karty.

Mandriva Linux 2010.1 One
Pro „testery“ linuxu, kteří se chtějí s Mandriva Linuxem 2010.1 seznámit bez instalace prostřednictvím verze Mandriva One (bootovací CD), přichází několik příjemných změn. Médium bude mít v menu možnost autotestu kontrolního součtu, takže by v případě nějakých problémů měly odpadnout dohady, je-li CD dobře vypáleno. Přibude i možnost otestování HW na kompatibilitu. Nastavení po startu by mělo být zjednodušeno a měla by být zlepšena funkčnost hybridních iso-obrazů, použitelných i z USB pamětí. Zkušenější uživatele potěší přidání nástrojů pro správu systému, takže Mandriva One bude lépe použitelná i jako „rescue CD“. Po instalaci platí samozřejmě totéž jako pro edici Free.

Změn je samozřejmě daleko více, ale buď je nepovažuji za příliš zajímavé, nebo třeba ani nevím, o co se jedná :-) . Kdo chce mít hlubší povědomí, jistě se podívá do výše odkazované dokumentace. Celkovou situaci bych popsal jako „mírný pokrok v mezích zákona“ – žádné převratné novinky, ale spousta dílčích vylepšení. Bohužel tento výčet mi v rozhodování o případném upgrade moc nepomohl. Jako obvykle počkám několik týdnů po vydání nové verze a podle ohlasů a množství případných problémů se rozhodnu.

Srovnání Mandriva Linuxu 2010.0 a OpenSUSE 11.2

Začátkem zimy jsem v mém notebooku nahradil kapacitně nedostačující pevný disk 80 GB/5400 ot/min větším a rychlejším 320 GB/7200 ot/min. A protože jsem najednou nevěděl, co s volným místem, nechal jsem si cca 20 GB prostoru na eventuální instalaci jiného operačního systému. Časem jsem se rozhodl nainstalovat OpenSUSE 11.2. Nechci psát podrobnou recenzi nebo srovnání distribucí, ale pouze seznámit s několika postřehy. Nutno podotknout, že odhadem 95% času používám Mandrivu, takže její specifika znám daleko lépe. Snažil jsem se většinu nastavení pomocí linků přesměrovat z Mandrivy i do OpenSUSE, aby se změny promítly do obou systémů.
Zatímco Mandriva Linux má své rodiště ve Francii, OpenSUSE (zastřešené firmou Novell) u našich německých sousedů. U obou používám grafické prostředí KDE ve verzi 4.4.2 (mdv – doinstalované ze zdrojů KDE) a 4.3 (os). Z toho vyplývá, že mezi tím, co je na první pohled v systému viditelné, jsou minimální rozdíly. Co se týká přednastaveného vzhledu, obě distribuce používají jednoduchý a graficky čistý vzhled bez výstřelků, který neurazí. To ale nepokládám za důležité, protože stejně si skoro každý nastaví vzhled dle svého gusta. Hlavní rozdíly je tedy třeba hledat „pod kapotou“, tedy v možnostech nastavení.
KDE se nastavuje přes vlastní Nastavení systému (systemsettings), v tomto jsou rozdíly tedy nulové (nebo dané pouze rozdílnými verzemi KDE v obou systémech).
Mandriva používá pro nastavení systému svoje Ovládací centrum a nástroje drak... , které jdou spouštět buď jednotlivě z příkazové řádky (např. drakdisk, drakconnect, drakfont atd.), nebo právě pomocí ikon v Ovládacím centru. Systém nabídek (ikon) je víceúrovňový, což přispívá přehlednosti. Pomocí tohoto nástroje lze nastavit většinu systémových nastavení a opravdu ve výjimečných případech je nutné použít editaci konfiguračních souborů nebo příkazy v konzoli. Pro hnidopichy – protože nástroje z rodiny drak... používají jiné knihovny než KDE, okna spuštěných nástrojů mají vzhled odlišný od ostatních oken aplikací KDE.
Těžkým kalibrem v oblasti nastavení OpenSUSE je Yast. Oproti nástrojům Mandrivy mi připadá trochu méně přehledný, protože zobrazuje všechny ikony nabídek najednou a má i více možností (např. nastavení snímače otisků prstů, Novell AppArmor atd.). Celkové pojetí je více technokratické, vše je propracováno do detailů. Ten, kdo rád konfiguruje kde co, se tady opravdu cítí jako v ráji.
Odlišné jsou v obou systémech také často používané applety v liště pro nastavení síťového připojení a sledování aktualizací. Oba fungují bezproblémově, v Mandrivě lze přímo z appletu spustit i grafické zobrazení rychlosti síťového provozu.
Zapomněl jsem také na rozdílné průvodce instalací, které jednotlivými kroky provedou v logickém sledu a bez problémů.
Praktické zkušenosti při používání obou distribucí jsou podobné. Vzhledem ke mnou používanému grafickému prostředí a aplikacím shodným v obou systémech v podstatě nejsou při práci rozdíly. U mnou používaných verzí bych u OpenSUSE viděl výhodu lepší funkčnosti out-of-the-box, alespoň na mém notebooku. Ihned po instalaci na rozdíl od Mandrivy funguje bez problémů mikrofonní vstup (v mdv jsem musel vypnout pulseaudio a ladit nastavení mixeru), regulace jasu pomocí horkých kláves (v mdv se mi nepodařilo zprovoznit dodnes, i když v 2009.1 byla funkční), podpora hibernace (mdv ji vůbec nedetekuje, dříve rovněž funkční).
Mandriva má u mě dvě obrovská plus – jednak vstřícnou komunitu (kdo porovná odezvu na dotazy na fóru Mandriva Linuxu a OpenSUSE, uvidí, o čem píšu), a jednak výbornou dokumentaci (příručky autorského kolektivu I. Bíbra). Toto jsou výhody, které jsou obzvlášť u méně rozšířeného operačního systému k nezaplacení. Prostě málokdo má bratrance, souseda nebo kolegu v práci, který mu v případě potřeby poradí (zatímco na Windows jsou odborníci všichni :-) )
Zajímavý je malý bug v KDE4 (vyskytuje se ve všech mnou zatím používaných verzích KDE4 i v různých distribucích). Používám vpravo postranní lištu s widgety a její spodní část někdy zmizí – jedná se o oblast, kde vyskakuje okno informačního widgetu.
Závěrem je možné říct, že obě distribuce jsou z hlediska využití rovnocenné a mohu je doporučit kterémukoliv uživateli PC.

O kuřácích a kouření

Vzhledem k diskuzi ohledně výběru nekuřácké restaurace pro sraz Mandriva Linuxu 2010 jsem se místo zaplevelování diskuzního fóra rozhodl napsat tento příspěvek na blog.

Jsem (a vždy jsem byl) nekuřák. Kuřáky jednak nechápu (protože mi není jasné, proč vlastně kouřit, když to nic nepřináší), a jednak je mi jich líto (protože vidím, jak jsou závislí na té své droze). Zároveň to cosi vypovídá o jejich povaze, protože většina kuřáků začíná kouřit pod vlivem okolí, aby byla „in“ a zapadla do party „těch správných kluků a holek“ – většinou v nevyrovnaném období puberty, kdy se to snad dá částečně pochopit. Předpokládám, že většina se tohoto zlozvyku chce později zbavit, ale neoplývá ani v dospělosti dostatečně pevnou vůlí, aby to dokázala. Proto jim nezbývá, než se před okolím obhajovat i za cenu argumentů, nad kterými zůstává rozum stát. Bohužel však kouření není soukromou věcí kuřáků, protože 99% z nich touto svou činností ovlivňují soukromí nás nekuřáků

O škodlivosti kouření jak pro samotné aktivní kuřáky, tak i pro nucené pasivní „kuřáky“ asi nemá cenu debatovat – výsledky výzkumů a řeč statistik může zpochybňovat už jen zoufalec.
I já někdy chodím do hospody, protože dám v určitých případech přednost společnosti lidí, se kterými si chci popovídat, před čistým vzduchem. Nechutným zápachem, který mě tam čeká (a pronásleduje i dlouhou dobu potom), jsem potom důkladně načichlý. Po takovém posezení je potřeba veškeré oblečení vyprat, osprchovat se a umýt vlasy, abych se zase cítil jako člověk. Často tedy raději do hospody nejdu, když si představím mračna dýmu, který mě tam čeká – obzvlášť v zimě, kdy se méně větrá. V létě jde naštěstí většinou posedět venku.

Nedávno jsme se cestou na hory stavovali v oblíbené restauraci, která je známá tím, že je „children friendly“ – je tam dětský koutek, dětské sedačky, dětské menu, vstřícný personál... ovšem není striktně nekuřácká. Takže v restauraci sedělo odhadem 30 dospělých a 10 dětí. Jediné (!) slečně u stolu s větší společností nebylo hloupé dojít si pro popelník a zasmradit celou restauraci, kde většina hostů v tu chvíli jedla. Ji nikdo neomezoval, ona omezovala několik desítek lidí. Tolik svoboda kuřáků v praxi. Pokud by nějaký stoupenec nikotinu argumentoval tím, že to nebyla nekuřácká restaurace, tak má pravdu. Ovšem nikde tam nebylo napsáno, že se nesmí močit na zem, a přesto to nikdo nedělal... prostě občas stačí dodržovat základní principy slušnosti a ohleduplnosti.

Co se týká v diskuzi zmiňovaného autostopu. Dřív jsem také často stopoval a opravdu jsem nikdy nepožádal, abych si mohl vystoupit, i když byl řidič kuřák a auto řádně „vyuzené“. Dnes je mnoho kuřáků, kteří nekouří ve vlastním autě ani bytě, protože vědí, že se potom zápachu nemohou zbavit. Když se nyní snažím svůj dluh z minulosti splatit a beru stopaře, tak je mi opravdu nepříjemné, pokud je z nich cítit kouř. Nikdy jsem nepožádal takového člověka, aby vystoupil, protože bych to považoval za neslušné. Když ale někdo stopuje častěji na stejném místě a vím z minulosti, že by mi vnesl do auta spoustu tabákového zápachu, tak ho prostě nesvezu.

Nedokážu si představit, že bych se mohl líbat s kuřačkou – pocity jsou zhruba stejné, jako kdybych olízl popelník. Tento problém už mám vyřešený tím, že jsem se oženil s nekuřačkou...

Takže abych udělal závěr. Kuřáci mi nevadí, pokud mě neobtěžují. Svoboda jednoho totiž končí tam, kde začíná svoboda druhého (to není z mojí hlavy, to napsal někdo daleko moudřejší). Já jim neberu jejich zlozvyk, ačkoliv ho vůbec nechápu, a oni se musí smířit s tím, že jsou při společenském kontaktu se mnou prostě hendikepováni (vlastní vinou)...

Jak jsem ladil grafiku II. , aneb můj boj s x-serverem

Na úvod malé vysvětlení pro ty, kdo Linux nepoužívají, a eventuálně by se tímto příspěvkem chtěli prokousat. X-server je tzv. grafický server, který zajišťuje zobrazování veškeré grafiky na monitor počítače. Pokud nefunguje, je možné zadávat příkazy pouze pomocí příkazové řádky, nebo pomocí jednoduchých pseuodografických aplikací – což je sice docela dobře možné, ale malinko nepraktické… J
Můj notebook Acer Extensa 5220 má integrovanou grafickou kartu Intel GMA X3100. Jestli si dobře vzpomínám, dřívě běžela grafika na výkon kolem 900 fps. Od některé aktualizace (nebo přechodu na novější verzi OS, přesně tento okamžik nevím) se výkon snížil na zhruba 380 fps. Dříve šlo hrát třeba oblíbenou hru mého syna TORCS (závody aut) bez problémů, ovšem s nynějším výkonem je zobrazování opravdu dost trhané. Pod vlivem úspěchu s grafikou u táty jsem si říkal, že s tím zkusím něco udělat. Intel totiž v nedávné době měl problémy s ovladači, které byly za určitých okolností nestabilní a s malým výkonem. U mě jsem tehdy nic takového nezaznamenal, paradoxně špatný výkon mám s novými verzemi ovladačů.
Osvědčeným zdrojem nejnovějších balíčků pro grafiky Intel je SW repozitář Ivana Bíbra, který vždy kompiloval (a testoval) nové verze inteláckých ovladačů pro Mandriva Linux. Momentálně používám verzi 2.9.1, Ivan nabízel 2.10.0 a 2.10.909. Po dobrých zkušenostech s dřívějšími verzemi jsem vybral nejnovější a nainstaloval. Po restartu ovšem grafika nenaběhla. Byl jsem celkem v klidu, s terminálem už trochu umím a v Linuxu už se přeci jenom docela orientuji. Navíc existuje jednoduchá utilita XFdrake, která umožňuje jednoduše vybrat a nastavit ovladač GK. Chtěl jsem použít standardní ovladač vesa, který běží v podstatě s jakoukoliv grafárnou – a on nefungoval! Protože momentálně nemám moc času, po chvíli experimentování jsem se na věc vykašlal a pár dní používal OpenSUSE 11.2, které mám nainstalované jako druhý operační systém.
Protože mám už svoji Mandrivu opravdu dobře přizpůsobenou, bylo potřeba problém vyřešit. Nastudoval jsem si příkazy z rodiny urpmi, abych udělal pořádek ve svých softwarových balíčcích (kde jsem předpokládal původ problému). Aktualizoval jsem zdroje, provedl aktualizaci systému, zkontroloval nainstalovaný ovladač – a pořád nic. I když se zdálo, že je nainstalován ovladač GK původní (v. 2.9.1), x-server tvrdošíjně trval na tom, že nemůže nejít modul intel, a tudíž se logicky nespustil. Nepomohla ani opravná instalace z instalačního DVD. Po dalším experimentování jsem zjistil, že se x-server spustí s ovladačem framebuffer (generic), ovšem bez 3D akcelerace. Zaplať pánbůh aspoň za to, systém se rozběhnul!
Nicméně mě žralo, že intelácký ovladač nefunguje, i když je nainstalovaná správná (tedy dříve funkční) verze. Vzhledem ke hlášce o chybějícím modulu intel jsem došel k názoru, že balíček s ovladačem je nějak „nakopnutý“ a neobsahuje všechny soubory. Při pokusu o odinstalaci (abych ho mohl nainstalovat znovu) s sebou díky závislostem chtěl odinstalovat tolik dalších balíčků, že bych si totálně rozhasil systém. Odinstalace balíčku bez kontroly závislostí se mi nepodařila, parametry --allow-nodeps a --allow-force mi příkaz urpme nebral, asi fungují jenom s urpmi. Jak tedy z toho ven? Přeinstalovávat celý systém se mi nechtělo, protože byl velmi dobře funkční . Matně jsem si vzpomněl, že při studiu příkazu urpmi v příručce Mandriva Linuxu (jejímž zastřešujícím autorem je právě Ivan Bíbr alias bibri) jsem narazil na něco, co by mi mohlo pomoct. Jde o o příkaz, který odebere odkaz na balíček z databáze nainstalovaných balíčků, takže je možné nainstalovat balíček znovu. Takže jsem zadal jako root rpm --nodeps --justdb -e jmeno_balicku a potom nainstaloval balíček znovu. Bingo! – po restartu vše šlape tak, jak má!
Nevím, čím byl problém spojený. Můj tip je ten, že jsem se trefil zrovna do období, kdy Ivan uploadoval do repozitáře nové verze balíčků. Tomu by napovídaly chybové hlášky při aktualizaci Ivanova zdroje i hlášky o některých chybějících balíčcích na serveru. Takže nakonec vše dobře dopadlo a až mi trochu otrne, zkusím poslední verzi...

… ovšem proč nefungoval ani ovladač vesa je mi nadále záhadou...

Jak jsem ladil grafiku I.

Předminulý víkend se mi úspěšně podařilo v Mandriva Linuxu 2010.0 zprovoznit hardwarovou 3D akceleraci na tátově obstarožním PC s grafickou kartou Nvidia GeForce 2 MX200. Ne že by s přednastavenými ovladači nefungovala, ale testovací program glxgears ukazoval výkon cca. 80 fps (snímků za vteřinu), což je tragicky málo a vykreslování obrazovky bylo dost pomalé. Nejnovější ovladače Nvidia už tuto grafiku nepodporují. Pokud jsem použil proprietární ovladač, který by teoreticky měl tuto GK obsluhovat s využitím jejích plných možností, grafika vůbec nenaběhla. Díky radám na fóru www.mandrivalinux.cz jsem znovu nainstaloval příslušný ovladač (verze 96.43.13), který mi dříve nefungoval, zadal parametr nopat pro start jádra – a ejhle, 3D akcelerace běžela se zhruba 400 fps. Tím už je dědeček počítač (Athlon XP 1800+, 256 MB RAM, 40 GB HDD) velice slušně použitelný. Nedávno jsem na něm přeinstaloval Mandriva Linux 2007.1 s KDE3 na verzi 2010.0 s prostředím GNOME, protože KDE4 už by asi na něj opravdu bylo moc…

Moji rodiče, oba už dost přes šedesátku, pro běžnou práci používají Linux bez problémů. Používají internetový prohlížeč, mail, skype, prohlížeče fotografií, přehrávače videa atd. Počítač jim udržuji stejně já, takže jim je jedno, jaký operační systém na něm běží, hlavně, že to funguje. Linux je pro mě jako správce jednodušší, protože nehrozí zavirování počítače a má větší možnosti nastavení včetně omezení práv pro běžného uživatele.

Kryštof - Jeviště

Už pár let se mi líbí hudba skupiny Kryštof. Zvlášt minulé řadové album Rubikon mě dokázalo "posadit na zadek". Když tu muziku slyšíte v rádiu, řeknete si - slušnej popík... Když si ale písničky opravdu soustředěně poslechnete na kvalitním audiozařízení, objevíte úžasnou propracovanost aranží, kde každé cinknutí nebo fouknutí do trubky je přesně tam, kde má být, a při opakovaném poslechu už se na ta místa těšíte. Richard Krajčo nezapře své herectví, jeho arzenál sahá od intimního šepotu až po drsnější rockové polohy. Kapela šlape výborně, typické jsou klidnější nástupy skladeb a po nich vypálí "uzemňovací" refrény. Byl jsem zvědavý, jestli nové album dosáhne kvalit svého předchůdce.

Ještě před vyjitím CD placky bylo možné koupit album online prostřednictvím t-music (formát mp3 320 kbps). Pro uživatele Linuxu je důležité, že není chráněné výmyslem jménem DRM . Svobodný Linux totiž tuto omezující technologii nepodporuje. Zaplatil jsem SMS-kou rozumnou cenu 99,-Kč, obdržel jsem kód a bez problémů jsem album stáhnul.

Už titulní skladba Jeviště ukázala, že to asi bude stát za to. Pravděpodobně bude často prezentována v rádiích, takže ji brzo budeme všichni znát dokonale, takže zkrátka - typická "kryštofovina". Následující slovní hříčka cyRáno, která zazněla ve filmu 2bobule , nezůstává nic dlužná. Potom přijde neklidně rytmická DuDuDuu se zkresleným zpěvem a následné uklidnění přináší pomalejší, ale vygradovaná Bůhvíkam jemně podbarvená smyčci (violoncello?). U Sedmilháře noha sama podupává při výborném refrénu s dominantní kytarou. Stísněná určitě není špatná, ale je to snad jediná skladba, kde jsem už čekal na konec a na další pecku - možná i proto, že těch dechů tam je na můj vkus příliš. Žádná vypalovačka se ovšem nekoná, což ale asi od písničky s názvem Ukolébavka ani nemůžeme čekat. Další slovní hříčka je v názvu skladby DigiHrách, v textu se to hemží terminologií naší dnešní digitálně-internetové doby, rytmus téměř reggaeový... Malý princ má trochu hendikep v tom, že se nachází až téměř na konci alba - v jeho první polovině by určitě zaujal víc, ale konkurence je nelítostná... U písničky Molotov sice vůbec nevím, o čem se v ní zpívá, ale stejně se mi líbí :-) . Na závěr přichází podle mého názoru zlatý hřeb alba - OstravSKA balada. Text jako by psal Nohavica nebo Dobeš v dobách největší slávy, muzika (jak ostatně napovídá i název) v rytmu ska , díla se s chutí chopil trumpetista.

Jeviště mě určitě nezklamalo, i když si myslím, že za Rubikonem (a možná i staršími alby) o chloupeček zaostává. Není to tím, že by se nepovedlo, ale spíše výjimečností předchozí tvorby kapely. Abych přidal také trochu kritiky - mám pocit, že u některých slovních hříček a obratů se bavila spíše kapela než posluchač. Pokud někdo není na kapelu Kryštof vyloženě alergický, určitě si alespoň několik písniček z tohoto alba užije.